Džalálábád je město ve východním Afghánistánu, které je důležitým obchodním centrem. Historicky byl centrem řecko-buddhistické kultury. Svou důležitost získal za vlády mughalského panovníka Bábura (1483–1530). Dnes je město považováno za jedno z hlavních center Paštunů, kteří tvoří v Džalálábádu majoritní většinu.
V 19. století bylo město součástí Afghánského emirátu. V roce 1989 bylo svědkem sovětské invaze do Afghánistánu. Po pádu Talibánu v roce 2001 se Džalálábád stal důležitým obchodním a kulturním centrem. V roce 2021 bylo město obsazeno militantním hnutím Talibán, což vedlo k demonstracím a násilí.
Džalálábád zůstává důležitým městem v regionu, i když je stále postiženo konfliktem a nestabilitou, protože se zde vyskytuje se Daish.

Pokračování »

Kábul je hlavním městem Afghánistánu. Jeho název je odvozen od stejnojmenné řeky. Oficiálně zde přibližně čtyři a půl milionů obyvatel, ale naši afghánsští přátelé tvrdí, že je těch milionů osm. Město leží v údolí řeky Kábul uprostřed pohoří Asmai a Šír-Daváza. Jeho nadmořská výška je kolem 1 790 metrů nad mořem. Průměrná teplota v červenci se pohybuje okolo 25 °C, zatímco v lednu klesá pod bod mrazu. Teď je přes den příjemně, do 30°C, večer docela kosa.
Historie Kábulu sahá až do 1. tisíciletí př. n. l., kdy byl založen na důležité obchodní cestě do Indie. První zmínky o městě lze nalézt ve védách, svatých knihách indických Árjů. V roce 1504 ho ovládl Bábur, potomek Tamerlána, a učinil ho hlavním městem své říše Velkých Mughalů. Mughalové se zde u moci udrželi až do roku 1738, kdy je vyhnal perský vládce šáh Nádir. V roce 1773 se Kábul dostal pod nadvládu afghánského státu založeného Ahmadšáhem. V roce 1919 získal Afghánistán jako království plnou nezávislost a Kábul se stal jeho hlavním městem. V 70. a 80. letech 20. století byl Kábul centrem komunistické afghánské vlády. Během celé sovětské války v Afghánistánu město úspěšně vzdorovalo dobytí. V této době bylo ve městě vybudováno panelové sídliště s domy podobnými tzv. chruščovkám v SSSR.

Pokračování »

Herát je oázové město a je třetí největší Afghánistánu. Má asi 600 tisíc obyvatel. Slouží jako hlavní město provincie Herát, která se nachází jižně od pohoří Paropamisus (Selseleh-ye Safēd Kōh) v úrodném údolí řeky Hari v západní části země.
Herát má bohatou historii a je známý svými historickými památkami. Má také strategický význam díky silnicím spojujícím město s Íránem a Turkmenistánem. Město má i mezinárodní letiště.
V roce 2021 bylo oznámeno, že Herát bude zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Bohužel v srpnu 2021 bylo město obsazeno bojovníky Tálibánu v rámci jejich letní ofenzívy….
Abu Ismail Abdullah al-Harawi al-Ansari nebo Abdullah Ansari z Heratu (1006–1088) (persky: Khawaja Abdullah Ansari) také známý jako Pir-i Herat (Pir Herat) „mudrc z Heratu“, byl súfijský světec, který žil v Herátu. Ansari byl komentátorem Koránu, učencem hanbalijské myšlenkové školy (madhhab), tradicionalistou, polemizátorem a duchovním mistrem, známým svým řečnickým a poetickým talentem v arabštině a perštině.
Jeho hrobka je místem úcty a pietního vzpomínání na jeho duchovní odkaz.

Pokračování »

Když se vysloví název této země, lidem se vybaví většinou 3 věci: válka, válka, válka. A potom ještě: teroristi, Taliban a opium. To první tady bylo 30 let – nejdříve bratrská internacionalní pomoc, kterou známe i my… Potom bratrovražedná válka, která zrodila Taliban. A nakonec operace Trvalá svoboda, která po tolika letech přinesla ústup Američanů a jejich spojenců a předání země Talibanu. A to nakonec přineslo relativní klid a mír. A možnost tuto zemi navštívit a poznat trochu z její bohaté historie a přírodních krás.

Když jsme se na cestu připravovali, spojil jsem se s cestovateli, kteří zemi navštívili v posledních měsících, abych zjistil, co je dovoleno a co už opět dovoleno není. Situace se totiž mění každý měsíc podle toho, jak vládnoucí Taliban utahuje šrouby. A ani po rozhovorech s nimi jsem nebyl moudřejší v tom, kam se nakonec dostaneme a kam bude moci Janička vstoupit. Protože NE znamená opravdu ne. A to znamená odvézt ženu do hotelu a nechat ji tam, protože sama se nikde pohybovat nesmí. Ale cokoliv platilo minulý měsíc, nemusí platit v květnu.

Už přílet prověřil, co můžeme čekat. Na letišti u kontroly jsem neměl zvací dopis, který jsem odevzdal na ambasádě. Zapomněl jsem 2 pasové fotografie, které vždy vozím, neměl jsem telefon na místní kontakt, který nás bude provázet. Neznal jsem adresu hotelu v Kábulu. Na úvod docela dost, aby nás poslali domů… Naštěstí to dobře dopadlo. Asi na talibánce zapůsobila Janička v černé abaji a hidžábu 🙂

Jedna z prvních věcí, kterou je třeba po příletu udělat, je pořízení místního oblečení. Turista je úkaz velmi ojedinělý, stejně jako znalost angličtiny místního obyvatelstva. “Tourist” by mohlo být totiž snadno zaměnitelné za “terorist” , a to fakt nechcete. Stejně tak nechcete přitahovat pozornost ozbrojených talibanských hlídek, kterých je plný Kábul. Znamená to také sundat šperky a náramky. I tak na ulici poutáme pozornost. Zírají hlavně na Janičku, i když má na sobě abaju a hidžáb. Ale za muslimy nás považují. Mě dokonce nazvali “Hadzisajbem”, tedy tím, kdo vykonal hadžu – svatou pouť do Mekky. A vlastně to je skoro pravda, když si vzpomenu na loňskou cestu do Saúdské Arábie 🙂